Plavecká sezóna skončila, byly sváteční dny, co s volným časem? Sedm odvážných se rozhodlo využít chvilky a vyrazit na menší cykloetapáček. Příznačně ve chvíli, kdy startovala o pár set kilometrů dál Tour de France. Nenechte se zmýlit, náhoda to nebyla, jen se zástupci PKLbc vydali „pouze“ na čtyřdenní výjezd, náročnost a vzdálenost tras byla však srovnatelná.

Už několik dní předem jsem byla nervózní. Opravdu se vydávám na cykloetapák, ze kterého nebude možnost se odpojit a trasu si zkrátit? Troufám si to prakticky bez tréninku, tak trochu z formy, a navíc v doprovodu šesti mužů? Ano. A prozradím hned na začátek: bylo to skvělé.

Sešli jsme se u předsedy na dvorku ve středu ráno. První den nás čekala nejdelší etapa, ale když na nás dohlíželi věrozvěsti, říkala jsem si, že bychom to mohli zvládnout. Ale už při stoupání na startovní čáru, s batohem plných věcí na čtyři dny, jsem začala pochybovat. V sedm ráno bylo šílený vedro a mělo se to jenom zhoršovat.

Vyrazili jsme. Pěkně na lehko, s bagáží v doprovodném zavazadle – díky! Tlupa se na počáteční kilometry rozrostla, a tak nám to pěkně fičelo. Teda, jak komu. Zatímco závoďáci vyrazili jako bychom snad jeli časovku, konec pelotonu hlídala zkušená dvojice, která se nebála zařadit rozumné tempo.

„Jedu tak, abych hlavně vypadal dobře,“ prohlásil big boss na prvním kopci hlášku, která se nás nepustila po zbytek výpravy. Ale my jsme nejen vypadali dobře, hltali jsme kilometry a pádili vstříc zastávkám na kávičku nebo nějaký zdravý oběd (třeba hamburger, žejo).

Šlapeme na hraně

Po asi padesáti kilometrech, kdy jsme se pohybovali někde na čtvrtině plánované trasy, začalo kapat. Po chvíli pršelo. A pak přišla bouřka. Naštěstí jsme narazili na benzinku, kde jsme si v suchu pustili motivační video: kolegy na Tour de France.

Překonali jsme vrcholky Krkonoš a pádili směrem k česko-polským hranicím. Už se blížili ke kilometráži, kterou nám vůdce výpravy stanovil jako cílovou, jenže podle mapy to tak úplně nevypadalo. Přetáhl to první den „jenom“ o 15 km, mohlo být hůř. I když ve chvíli, kdy se zastavila počítadla na 180 a já už skoro ani vysílením nemohla sesednout z kola, moc růžově jsem to neviděla.

Na večeři jsme působili jako parta Otesánků, ale vrásky nám to nedělalo. Chtěli jsme si jenom co nejdřív lehnout a pomalu se připravovat (hlavně psychicky), že zítra na to jdeme znovu.

Překvapení na závěr

Jak mně se nechtělo vstávat! Nohy bolely a těžká etapa s prudkým stoupáním byla před námi. Kdybych ještě v posteli věděla, jak nepříjemné bude sednout si do sedla, asi bych nevylezla. Naštěstí netrvalo dlouho a zase jsem si zvykla.

Projížděli jsme krásnou přírodou, podél řeky, míjeli jsme pole a občas nějaký ten zámek nebo zříceninu. Kluci byli skvělí. Přestože jsem hodně chtěla, vždycky jsem jim nestačila, ale oni na mě bez řečí čekali, někdy se pro mě vraceli a dělali mi společnost na chvostu.

Blížili jsme se do cíle druhého dne, už jsme pokořili 100. kilometr. Pak přišla zákeřnost. Těsně před hotelem se před námi zjevila stěna. Jela jsem jako přikovaná ke kolu a snažila se zahnat myšlenky, že mě ten kopec převrátí – a cíl! Při cestě z večeře jsme si vypočítali, že sklon závěrečného kopečku byl krásný 26 procent, pěkná tečka.

Třetí den jsme nasadili raketové tempo. Ostatně k tomu vybízela mírně sklopená opravená silnice a kilometry tak utíkaly rychle. K našemu překvapení jsme tak překračovali polsko-německé hranice v příjemném čase. V Görlitz jsme byli už kolem 15. hodiny. To mladým vlčákům nedalo a jeli si ještě pro extra kilometry kolem jezera.

Poslední večer našeho společného dobrodružství jsme strávili v kouzelných uličkách příhraničního města, s nečekaným kulturním zážitkem v podobě pouličního herectví.

Zlatý hřeb

Už nám zbývalo jenom přejet do Liberce. Trasa, kterou máme vesměs zažitou a pravděpodobně bychom ji zvládli i poslepu. Čtvrtý den jsme měli navíc krásně vytočené nohy, byli jsme odpočatí. Ale nějak to nešlo. Nastřádaná únava už zapracovala, jeli jsme na morál.

Stylově jsme přijeli do Česka přes Trojzemí, které ilustruje i naši cestu. Odměnili jsme se palačinkou s česnečkou a pádili jsme dál. Už bez váhání, natěšení na to, že se několik dní nebudeme muset na kolo ani podívat.

Hallelujah! Zpátky na startu, s opálenými cyklodresy, o několik litrů potu lehčí a s pěti sty kilometry v nohách. Posuďte na fotkách sami. Já jsem se dojímala. Byly to krásné čtyři dny, které mě usvědčily v tom, co už vím dávno, ale ráda si to občas zopakuju.

Z vyplavaných let si odnáším nejen ramena, která se mi nevejdou do šatů a košilí, ale hlavně skvělé lidi do života. Takové kamarády, se kterými se nebojím vyrazit na několikadenní cykloetapák, který se zpočátku zdá jako šílený nápad. Jdu do toho s vědomím, že mě nikdo nenechá ve štychu a ještě si to neskutečně užiju.

 

Vděčná Anna Urbanová